Kondenzační vlhkost u sanačních omítek pod úrovní terénu

Kvalitní technologie, sanační materiály a kvalitní firma provádějící sanační práce se skutečně poznají až teprve v momentě, kdy se provádí sanace vlhkého zdiva pod úrovní terénu. Tady čeká na prováděcí firmy mnoho „pastí“ a problémů k vyřešení. V těchto případech dochází často k selhání, haváriím sanačních opatření a škodám, jejichž odstranění je finančně náročné.

Jak tato kondenzační vlhkost vzniká a proč je tak nebezpečná?

Podívejme se na příklad zdiva pod úrovní terénu, které nelze dodatečně horizontálně ani vertikálně izolovat. Při teplotě v místnosti +20 °C a 50% relativní vlhkosti vzduchu je hodnota rosného bodu +9,3 °C (viz tabulka). Jakmile na tuto plochu pod terénem aplikujeme sanační omítku, zvýší se relativní vlhkost v místnosti například na 70 %. Při stejné teplotě v místnosti +20 °C však dojde na základě fyzikálních zákonů k posunu rosného bodu na hodnotu 14,3 °C.

V takovémto případě, pokud teplota povrchu sanační omítky je pod hodnotou rosného bodu, ulpívá na jejím povrchu vodní kondenzát, který se chová jako chemicky hladová voda. Tento kondenzát je nebezpečný tím, že má tendenci spojit se, na základě fyzikálního zákona o zachování hustoty, se vzlínající vodou ve zdivu, která je nasycená solemi, a „utopit“ tak póry sanační omítky zpředu (z interiérové strany) směrem dozadu ke zdivu, vodou obsahující sole.

V čem je však tento proces nejnebezpečnější? Pokud už taková situace nastala, změna je nevratná a dojde ke zničení sanační omítky.

Platí totiž určité fyzikální závislosti:

● Čím je vyšší relativní vlhkost vzduchu v místnosti, tím jsou vyšší požadavky na teplotu povrchu vnitřní zdi, protože posouvá rosný bod k vyšším hodnotám.

● Čím je vyšší teplota vzduchu v místnosti, tím více stoupá hodnota rosného bodu, a tedy i požadavek na vyšší teplotu povrchu vnitřní zdi.

● Čím je vyšší teplota povrchu vnitřní zdi v porovnání s rosným bodem, tím vytváříme větší tepelnou pohodu a šetříme energii na vytápění.

 

Podle mezinárodních směrnic WTA není projektant povinen předepisovat relativní vlhkost vzduchu, vnitřní teplotu povrchu zdi ani teplotu vzduchu v místnosti. Tomuto problému není věnována dostatečná pozornost, normy ani směrnice WTA tento problém neřeší, a pokud dojde k vytvoření kondenzačního filmu, třeba i přechodně, nelze určit viníka. Relativní vlhkost klesne a nelze již prokázat, co se skutečně stalo – nikdo není schopen říci, zda soli „pocházejí z vypařování“, a tedy z normálního zatížení sanační omítky zvnějšku, nebo zda dochází „k utopení“ omítky – směrem z interiéru ven.

Znamená to tedy, že investor může reklamovat zničení sanační omítky, jehož příčinou ale může být kondenzační vlhkost, tudíž to nemusí být vina zpracovatele nebo výrobce, nýbrž provozovatele nebo projektanta, protože nezajistili relativní vlhkost vzduchu nad 50 % nebo dostatečnou teplotu povrchu vnitřní zdi.

 

Řešení je především v prevenci a předprojektové přípravě. Je třeba akceptovat následující zásady pro sanaci vlhkého zdiva pod úrovní terénu:

1. Respektovat proces vzniku a chování kondenzační vlhkosti dle fyzikálních zákonů.

2. Návrh řešení je nutné zapracovat do sanačního návrhu.

3. Je třeba vybrat správné sanační materiály. Není vhodná jakákoliv sanační omítka, i přesto, že splňuje směrnici WTA 2-2-91, protože tato směrnice sanaci pod terénem neřeší. Preferovat je třeba materiály, které jako plnivo používají místo písku speciální kalciumhydrosilikát, který obsahuje více než 75 % pórů. Omítka tak svými tepelněizolačními vlastnostmi zvyšuje svoji teplotu na povrchu a eliminuje možnost vzniku kondenzační vlhkosti.

4. Je třeba zpravidla zavést nucené větrání, které bude permanentně snižovat relativní vlhkost vzduchu v místnosti.

5. Po aplikaci sanačních omítek je nutné měřit kontaktním teploměrem teplotu povrchu omítek a dále teplotu v místnosti a relativní vlhkost vzduchu a tyto hodnoty porovnávat s příslušnou hodnotou rosného bodu.

Na obr. 1 je vidět měření zkondenzované vlhkosti na povrchu sanačních omítek. Při naměřené hodnotě relativní vlhkosti 80 % a teplotě v místnosti +17,4 °C (tedy cca 18 °C) vychází hodnota rosného bodu dle tabulky přibližně +14,5 °C (a méně). Z toho plyne, že naměřená teplota povrchu omítky je pod hodnotou rosného bodu, což se projevuje kondenzací.

 

Výše uvedeným měřením je možné předejít mnoha hrozícím škodám. Je ale třeba, aby odborná veřejnost vyžadovala systémové řešení problematiky kondenzace vzdušné vlhkosti na povrchu sanačních omítek.